Hudba, která stejnými písněmi rozpláče i rozesměje.
The Queen Is Dead
The Smiths
66
Morrissey se už dříve ucházel o titul Oscara Wilda popové hudby, ale třetí deskou kapely Smiths si ho poprvé nesporně zajistil. Z jeho neutuchajícího zoufalství a zvonivé kytary Johnnyho Marra se zrodila jedinečná kombinace – písně o smutku, které ale při poslechu zaručeně pobaví. V indie rocku se nezřídka objevuje snaha je napodobit, ale marně.
The Queen Is Dead zůstává nejdramatičtějším, nebo možná spíš nejmelodramatičtějším, albem kapely, které se věnuje Mozovým četným obavám pramenícím ze slávy („Frankly, Mr. Shankly“), celibátu („Never Had No One Ever“) a jeho obvyklé bezmezné sebelítosti („Bigmouth Strikes Again“, „The Boy With the Thorn in His Side“). Dokonce v něm hlásá, že „ví, jak se cítila Johanka z Arku“.
Sebeparodie se ale nejvíc osvědčila u nekonečně romantické písně se strhujícím nábojem „There Is a Light That Never Goes Out“, kde si pobrukuje: „Kdyby nás smetl patrový autobus, našel bych při tobě nebeskou smrt.“ Žádná jiná kapela nám nepřinesla tak otevřené, svéhlavě upřímné a troufalé zpovědi a rozmluvy.
„Věřte tomu, nebo ne, ale The Smiths prostě kombinovali dívčí skupiny a elektro.“
Johnny Marr
The Smiths